VYŠKEŘÁK VČERA, DNES A ZÍTRA

 

(Stručnou historii časopisu v prosinci 2000 s použitím archivních materiálů sestavil

-a naposledy v prosinci 2015 doplnil a upravil- vydavatel a šéfredaktor Jura Krupa)

 

      Původně „strýc“, dnes už spíše „staříček“ Vyškeřák (z valašského „vyškéřať sa“ - dobromyslně se vysmívat - třeba nešvarům a lidským slabostem) se narodil v srdci Valašska -na Vsetíně- začátkem 20. století - v době, kdy Rakousko-Uhersko bylo ještě mocnou říší a jeho monarcha František Josef I. v plné síle.

      První číslo ze Silvestra roku 1902 je vytištěno ve velikosti „klasického“ evropského novinového formátu, na dvou listech. Tehdy ještě téměř výlučně informativně a satiricky zaměřený časopis bez obrázků (ty, a především kreslené vtipy, přišly na řadu až později) měl v záhlaví uvedeno, že je „dvanáctihodinovým orgánem“ různých politických stran, a chtěl se věnovat problémům regionu. Už před oněmi více než sto lety nicméně tvořily většinu jeho obsahu „inserty“ (rozuměj - reklamní inzeráty) místních firem...

      Na další vydání si Valaši ze Vsetína a jeho okolí museli počkat až do roku 1907. Tentokráte měl Vyškeřák podtitul „Půlnočník, hájící zájmy Sylvestra“ a informoval čtenáře o sestavení kabinetu „Vsetínského parlamentu“, v němž měl zasedat mj. i kandidát ze Štěpánské republiky (dle Štěpánské ulice ve Vsetíně; srovnej se „založením“ Valašské republiky o tři čtvrtě století později...) Zkritizoval drahotou poznamenaný uplynulý rok a s optimismem se těšil na setkání v příštím, lepším roce. Následovala však první dlouhá pauza - patnáctiletá, zapříčiněná mj. průběhem 1. světové války.  

      Třetí číslo z roku 1922 bylo „Tiskovým orkánem P.O.S.“ (údajně vsetínský Pěvecký sbor Sokola). Poté vycházel Vyškeřák nepřetržitě až do doby okupace Československa hitlerovským Německem - tzn. do roku 1938. Páté číslo z roku 1924 už má nového vydavatele - předsedu „Družstva Sokolovny“ na Vsetíně. Ten si už v následujícím (šestém) čísle z roku 1925 jaksi nadčasově a prorocky postěžoval na „hrubé trampoty“ s vydáváním Vyškeřáka, týkající se financí, příspěvků, sestavování čísla a také jeho obsahu: „…Jednomu je příliš ostrý, útočný, osobní, bezohledný - hotový utrejch, jinému zase vlažný, fajnový, fádní, bezobsažný - učiněná limonáda“. V sedmém čísle z roku 1926 se dočteme, že už tehdy si Vyškeřák nacházel cestu k české emigrantské menšině v Texasu. Desáté číslo z roku 1929 vychází na zmenšeném formátu s podtitulem „Hlasatel ,Parlamentu‘ na Vsetíně“, a jeho majitelem a nakladatelem je „,Parlament‘, neobmezená spol.“. Od roku 1934 vydává Vyškeřáka opět „Družstvo Sokolovny“.

      Po 2. světové válce se Vyškeřák sotva stačil nadechnout. Na Silvestra roku 1948 si v posledním jím vydaném čísle dosavadní vydavatel v předtuše vývoje situace ještě postěžoval:

„Minúta, hodina, deň aj rok,

fšecko tak zděrigá, jak dlaňú dyž pleščí,

a fúrt si přejete krok co krok,

aby to hle, bylo lepčí.
Jářku vám, vinš márný bude tu

dyž je lud och sviňa !

Napřeď z nás každý sa polepši,

hneď bude v tem Novém jiná“.

      …Ale nebyla. Po komunistickém puči se Vyškeřák odmlčel na dalších patnáct let…

      Začátkem 50. let začaly ve Vsetíně vycházet regionální noviny Nové Valašsko. Právě jejich redakce obnovila v roce 1963 tradici oblíbeného časopisu a vydala ho (jako přílohu novin) pod názvem Vyškeřák Nového Valašska. Od té doby však Vyškeřák vychází prakticky nepřetržitě. V roce následujícím (1964) vychází jako „Legrační jednoročník Nového Valašska“ pod názvem Valašský Vyškeřák, v roce dalším jako Nové Valašsko - Vyškeřák; v jeho tiráži se však poprvé objevuje optimistická věta - „Vychází pravidelně jako legrační obročník 31.12. každého roku, jako zvláštní vydání Nového Valašska“.

      V té době již náplň časopisu tvoří především psané a (už i) kreslené vtipy a „valašské plkačky a povídačky“, které v té době nenašly v republice konkurenci.

      Od roku 1967 vycházel Vyškeřák tu jednou, tu dvakrát, jindy třikrát ročně pod různými názvy - jako Silvestrovský, Aprílový, „Dnetiskový“, Dovolenkový a pod.. A co bylo důležité - jak bylo vždy jeho tradicí, pokaždé se v rámci možností pokoušel reagovat na změnu poměrů. Zrušení cenzury v roce 1968 přineslo na jeho stránky fotky „hambatých“ slečen, a např. v tiráži aprílového čísla z roku 1969 můžeme číst na tu dobu odvážnou větu: „Vyšlo za totálního kuropění na počest Apríla. Vsetín a Nový Jičín, 1.4.1969 (druhé československé jaro)“. Ani vojenská agrese armád Varšavské smlouvy v čele se SSSR, ani období nastupující „normalizace společnosti“ v sedmdesátých letech, ba dokonce ani politické represe v letech osmdesátých už nedokázaly vydávání oblíbeného časopisu přerušit. Stovky lidí v té době pod různými záminkami utíkaly ve dnech vydávání z práce, aby si vystály frontu před stánky PNS (Poštovní novinové služby), které tehdy z humoristických časopisů nabízely pouze oficiální „humoristický týdeník ÚV KSČ“ Dikobraz a jeho „slovenského bratra“ Roháče...

      Zůstává paradoxem, že pořádně „horko“ začalo být Vyškeřáku až po listopadu 1989. Následující uvolnění politických poměrů, rozvoj tržního hospodářství, obnovení možnosti soukromého podnikání, znovunabytá svoboda tisku a opětovné zrušení cenzury se sebou přinesly i konkurenční prostředí pro vydávání novin a časopisů všeho druhu. Najednou se vynořila až neuvěřitelná spousta nejrůzněji zaměřených humoristických periodik, vydávaných po celé (tehdy ještě nerozdělené) republice, a též kupa napodobovatelů Vyškeřáka a „valašského“ humoru. Jen na Valašsku se na podzim roku 1990 o své místo na slunci začíná ucházet Potmělůch z Valašska, a hned vzápětí (v r. 1991) se na stáncích přeplněných humoristickými časopisy objevuje první číslo vizovických Trnek-brnek, navazujících na tradici údajně tam kdysi vycházejícího stejnojmenného časopisu. Konkurence rostla…

      Třenice mezi novou generací novinářů a „starými (rozuměj - komunistickými) strukturami“ v té době vrcholí i v redakci Nového Valašska; to se k 1.5.1993 rozpadá. Jeho nástupnickými orgány se stává Naše Valašsko řízené redaktory s „dlouholetými zkušenostmi“ (z dob totalitních), a minulostí nepoznamenaný Region Valašsko (později Region, vycházející na Moravě v různých mutacích). Šéfredaktorka zaniknuvšího Nového Valašska -paní Dana Daňová- se „s úlevou a se zadostiučiněním“ stává šéfredaktorkou Regionu Valašsko, a Vyškeřáka přebírá a privatizuje. „Na koleně“, doma (stejně jako dnešní vydavatel) ho s pomocí svého manžela „dává dohromady“ až do konce roku 1994.

      Její bývalí kolegové se však popularity a již zavedeného jména oblíbeného a žádaného časopisu nemíní vzdát, a tak se rodí „nevlastní bratři“ Vyškeřáka. Již v létě 1993 vydává „staro-nová“ redakce Našeho Valašska tzv. „Valašského Vyškeřáka“ (nepřežil dva roky), následoval „Nový Vyškeřák“, a v prosinci roku následujícího se na stáncích objevuje „Vyškeřák nově“. Ani ten však nemá dlouhého trvání. Valaši ctí tradici…

      Více než dva roky před těmito událostmi -v listopadu 1992- navštíví výše jmenovaná vydavatelka Vyškeřáka na pozvání nynějšího vydavatele a šéfredaktora Jiřího Krupy (v té době již „kmenového“ kreslíře časopisu) vernisáž jeho výstavy politických vtipů, věnované třetímu výročí „sametové revoluce“. Domluví se s ním na užší spolupráci, a silvestrovský výtisk Vyškeřáka vychází toho roku již s novou hlavičkou a grafickou úpravou titulní a poslední stránky časopisu.

      Zlomovým okamžikem v historii novodobé historie Vyškeřáka je začátek roku 1995. Paní vydavatelka se loučí s novinařinou i Vyškeřákem a nabízí ho právě Jiřímu Krupovi. Ten během jediného dne sestavuje jeho novou, tříčlennou redakci. Funkci redaktora, který má mít na starost příspěvky „psavců“, svěřuje Ing. Petru Kunčickému, a vydavatelská práva dočasně převádí na Ing. Antonína Švarce. Všichni tři členové nové redakce se v té době novinařině i Vyškeřáku věnují pouze ve svém volném čase coby koníčku a mají svá hlavní zaměstnání, která je živí.

      Na převedení všech práv, novou registraci a přípravu prvního čísla má nová redakce pouhé tři týdny, premiéra je však zdařilá. Již onoho roku vychází -poprvé pravidelně- i čtvrté, podzimní číslo Vyškeřáka, vznikají první stálé rubriky a díky kontaktům Jiřího Krupy několikanásobně vzroste počet kreslířů. Ještě téhož roku na podzim se někteří z nich setkávají na prvním Setkání kreslířů Vyškeřáka. (V roce 2004 proběhlo jubilejní - desáté, zatím poslední).

      Následujícího roku (1996) si Vyškeřáka poprvé v historii mohou přečíst také slovenští čtenáři. „Duchovním sponzorem“ časopisu se stává -díky lásce k mladým lidem a humoru- nestárnoucí paní Stella Zázvorková, a třetí strana Vyškeřáka je od té doby pravidelně věnována rozhovorům s osobnostmi, které jsou rodem či srdcem spjaty s Valašskem. Vzniká jakési neoficiální společenství, pro něž se brzy vžívá název „Klub přátel Vyškeřáka“. (Počet těchto osobností se již blíží padesátce.)

      Do roku 1997 vstupuje Vyškeřák -dle staré tradice- s pozměněnou grafickou úpravou titulní a zadní strany. Na stáncích se objevuje první (a zatím poslední) série čtyř barevných pohlednic - tzv. „Valašských koresponďáků“ s obrázky oblíbených vyškeřáckých kreslířů, a v létě se rodí další „dítko“ redakce - magazín Vyškeřáka Oškeřáček. Jeho druhé -předvánoční- číslo je věnováno 95. výročí narození „staříčka“ Vyškeřáka. Ten, coby nejstarší nositel tradice valašského humoru, se již následujícího roku (1998) dostává ke svým příznivcům šestkrát ročně coby dvouměsíčník; v dalším roce (1999) se jeho magazín Oškeřáček přeměňuje v čtvrtletník.

      Toto období je však již poznamenáno problémy. Vzhledem k neustále rostoucím rabatům distributorů (kteří si z onoho pomyslného „krajíce“ „ukusují“ téměř poloviční díl), rostoucím cenám papíru, tisku, vskutku „šíleným“ a neustále a nesmyslně se zvyšujícím cenám poštovného a dalších „služeb“, se daří Vyškeřáka i Oškeřáčka udržet při životě jen s vypětím sil a za cenu „finančních injekcí z vlastních kapes“. A tak není divu, že již počátkem roku 1999 oznamuje Ing. Švarc svou rezignaci, a na podzim předává funkci vydavatele zpět Jiřímu Krupovi, majiteli a dosavadnímu šéfredaktorovi. Ten svou činnost (začátkem kulatého roku 2000) zahajuje vyrovnáním nesplacených pohledávek...

      Vyškeřák si sice stále ještě udržuje statut zřejmě už jediného nezávislého, skutečně svobodného časopisu na trhu a nadále zůstává nejlevnějším humoristickým periodikem, vyvstává však otázka, jak dál... Přelom dvou tisíciletí začíná pro Vyškeřáka ve znamení úsporných opatření a hledání pomoci. Bez ní, bez dotací a sponzorských příspěvků (např.) státních organizací, velkých firem i jednotlivců, se už v té době neobejdou ani mnohem „zavedenější“ velké deníky a (ani humoristické) časopisy. Oproti původnímu záměru se vydavatel rozhoduje, že plánované měsíční vydávání Vyškeřáka odloží až na další, „narozeninový“ rok 2002, a že magazín Oškeřáček alespoň pro rok 2001 vyjde opět „pouze“ dvakrát ročně - jako letní a zimní magazín, byť s rozšířeným počtem stránek. Rozbíhá se řada jednání s jednotlivci i různými institucemi, avšak jediné, co se alespoň částečně daří, je jednání s „valašským správcem pro zahraničí“ Valašského království Tomášem Harabišem; v prvním čísle Vyškeřáka z roku 2001 je publikován Zakládací glejt Patentového úřada Valaského královstvjá,a časopis „se stává jeho tiskovým orgánem - „hlasatelem“; taková alespoň byla tehdejší představa. Pomáhat se snaží někteří z členů „Klubu přátel Vyškeřáka“ a též fandové a kamarádi. Na podzim roku 2001 však vydavatel a šéfredaktor Vyškeřáka Jiří Krupa ztrácí zaměstnání, díky němuž dosud mohl Vyškeřáka sám „sponzorovat“, a vydávání se pro něho stává neúnosným luxusem. Oslovuje tedy další osoby a organizace; ohlas je však téměř zanedbatelný. I přesto se rozhoduje dodržet svůj slib daný čtenářům a fandům, a rozhoduje, že v jubilejním roce 2002 vyjde Vyškeřák 12x ročně coby měsíčník a že jediné, netypické číslo magazínu Oškeřáček, plánované na tento rok, mj. zmapuje stoletou historii vydávání Vyškeřáka…

      Podařilo se a stalo se; v roce 2002 vyšlo všech slíbených dvanáct čísel Vyškeřáka, a nakonec -po řadě jednání a jen díky pomoci „jiných“ osob a jejich nezměrnému nadšení a úsilí- vyšel zároveň s 12. číslem Vyškeřáka i jediný magazín Vyškeřáka Oškeřáček roku 2002. Uvnitř obálky na křídovém papíru, zvnějšku barevné, najdou čtenáři dalších 32 černobílých stran na papíru novinovém. To vše na formátu A4; má tedy dvojnásobný formát než dosavadní magazíny a více než dvakrát větší obsah než Vyškeřák. Kromě obvyklého (i méně obvyklého) obsahu nabízí některé zajímavosti a též rarity - např. hlavičky některých historických Vyškeřáků. Nejedná se o žádné „Best Of…“; najdete zde pouze nové, doposud nepublikované (především valašské) vtipy kreslené i psané. I když bylo už od začátku jasné, že jeho vydání bude silně prodělečné, bylo snahou redakce udržet prodejní cenu tohoto vskutku historického dokumentu v rozumných mezích.

      Rok 2002 byl pro Vyškeřáka (mj.) též ve znamení změn v redakci. Změnilo se -resp. pouze jaksi zminimalizovalo- její složení. Redaktor Ing. Petr Kunčický na vlastní žádost (z pracovních a též osobních důvodů) koncem září toho roku odešel a část jeho práce zastávala zprvu pouze najatá pomocná síla - paní Lenka Hlobilová. Ta koncem roku oficiálně převzala část redaktorských povinností (přípravu krátkých psaných příspěvků) a též se -po Ing. Švarcovi- ujala počítačové sazby Oškeřáčka i Vyškeřáka. Redakce se tak „scvrkla“ na dvě osoby. V polovině roku 2006 paní Hlobilová z redakce odchází... Část její práce (PC-sazbu) na svá bedra převzal Jirka Budinský ml. (syn autora dříve uveřejňovaných „valašských povídaček“), a zhostil se jí se ctí. Koncem r. 2012 (počínaje č. 4/12) ho vystřídal Martin Janovský. Toho -přesně po roce- nahradil zase Valach - Jaroslav Juráček. „Aprílové“ číslo Vyškeřáka 2014 už sázel opět Martin Janovský. Ten se i nadále stará o tyto stránky, v polovině roku 2015 však předal „štafetový kolík“ sazeče paní Renatě Rouskové...

      V roce 2003 se Vyškeřák sice vrátil k „historicky tradičnímu“ čtvrtletnímu vydávání, o 50% však vzrostl jeho obsah. Větší počet stran (již 24) umožnil nabídnout jeho čtenářům víc -především valašského- humoru psaného i kresleného, většinou již „nedělené“ rozhovory s členy „Klubu přátel Vyškeřáka“ (které do té doby vycházely pravidelně „na pokračování“), a vznikl též prostor pro již dříve vyhledávané (a dnes stále oblíbenější) „valašské povídačky“.

      Magazín Oškeřáček v roce 2003 (z finančních důvodů) nevyšel; místo něj však -dle slibu jeho vydavatele- vyšlo (v polovině roku 2004, zároveň s Vyškeřákem č. 2/2004) speciální číslo Oškeřáčka s podtitulem „To NAJ... z Vyškeřáka za posledních deset rokú“ (kdy Vyškeřáka vydávala nová, tedy současná redakce), a přes veškeré problémy nakonec vychází (o půl roku později, zároveň s Vyškeřákem č. 4/2004) i 2. díl této mimořádné brožury...

 

      ...Vyškeřák (jako zřejmě jediný humoristický časopis na českém trhu!) přežil první století své existence... a vstoupil do dalšího. V jedenadvacátém století ho však čeká dlouhá a těžká cesta; možná delší a zcela určitě těžší než ta, kterou doposud ušel. Přes všechny těžkosti se však nevzdáváme. Chceme se dále vyvíjet a nemíníme slevit z hlavního kritéria naší práce, jímž je spokojenost čtenářů bez rozdílu věku a regionální příslušnosti. Chceme nadále ctít a rozvíjet tradici valašského humoru, i když diskuse o tom, co to vlastně je valašský humor (a co je humor ostatní a co je vlastně humor jako takový) by chtěla trochu víc času při posezení u kapky pravé valašské slivovice...

 

      Jsme rádi, že jste na naší dlouhé a stále těžší cestě s námi. Bez vás, našich fandů a čtenářů, by naše snažení a úsilí nemělo smysl. Děkujeme za vaši věrnost a přízeň, i za vaše názory a připomínky, které nám pomáhají při naší práci...

 

      ...Ještě jednou (když dovolíte) to zopakuji: Je to (zvlášť v dnešní době) malý zázrak, ve který věřil asi málokdo: Na Silvestra roku 2015 oslavil „staříček“ Vyškeřák, zřejmě nejstarší humoristický časopis na území bývalého Rakousko-Uherska, v tichosti své stotřinácté narozeniny. Nedožil se jich v takovém zdraví a v takové síle, jak by si zcela určitě zasloužil, ale -a to je důležité- je tu s námi dál…!

 

      Pámbu opatruj Vyškeřáka, a Pámbu opatruj aj vás fšecky, ogaři a cérky…!

 


Váš

 

 

© Jura Krupa, 2015