KDO BUDE TÍM DALŠÍM ?

...aneb část fiktivního rozhovoru s vydavatelem o „Klubu přátel Vyškeřáka“

 

(Původně otištěno ve Vyškeřáku č. 6/2001; upraveno a doplněno v září 2009)

 

      Tož vitaj, Juro. Před více než jedenácti lety si čtenáři Vyškeřáka mohli na jeho stránkách přečíst první rozhovor s prvním členem, resp. první členkou vašeho „Klubu...“ Koho sdružuje?

      Sdružuje významné, známé a výjimečné osobnosti, které jsou „rodem či srdcem spjaty s Valašskem“.Toto společenství lidí, kteří Vyškeřáku poskytli rozhovor (a samozřejmě mu též fandí), jsme si zvykli nazývat „Klubem přátel Vyškeřáka“ (KPVy).

 

      Kdy a jak se vlastně začala psát historie KPVy?

      V jednom televizním vystoupení někdy z přelomu let 1994/95 se skvělá česká herečka -paní Stella Zázvorková- pochvalně vyjádřila o dvou moravských lidových humoristických časopisech... a na prvním místě jmenovala Vyškeřáka. Oslovil jsem ji tedy a požádal, zda by se nechtěla stát jeho „duchovním sponzorem“. Ochotně to přijala, a tak s ní v aprílovém Vyškeřáku 1996 vyšel první „rozhovor“ - tehdy ještě na základě dopisů, které jsme si vyměnili. Paní Stella je paradoxně jedním ze dvou členů KPVy, s nimiž jsem neměl tu čest se osobně setkat. Už se mi to, bohužel, ani nepodaří…

 

      Kdo všechno dnes patří mezi členy KPVy?

      Dalším byl pan doktor Jaroslav Štika, tehdejší ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R. Následoval herec pan Vlastimil Brodský a po něm herec, mim a „valašský král“ Bolek Polívka. Rozhovor s Bolkem byl dlouhý, a tak si ho čtenáři holt museli dočíst v prvním čísle roku 1997. Toho roku ještě následovala povídání s hudebníkem Vlastou Redlem, tehdejšími moderátory valmezského Rádia Apollo Jindrou Motýlem a Karlem Diblíkem a se zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Další rozhovor (to už se psal rok 1998) s malířem Liborem Vojkůvkou se mi též (jako celá řada dalších) jen tak-tak vešel do dvou čísel. Pak přišla na řadu kapela Fleret, „Železný Zekon“ Zdeněk Knedla, „kapelník“ asi (alespoň mediálně) nejúspěšnější valašské hudební formace Mňága a Žďorp Petr Fiala a herec Pavel Zedníček. V roce 1999 následovaly rozhovory s olympijským vítězem -skokanem na lyžích- Jiřím Raškou, tehdejším trenérem zuberských házenkářů a mistrů ligy Jurou Kekrtem, předsedou Folklorního sdružení ČR Zdeňkem Pšenicou a několikanásobným vítězem Rallye Paříž-Dakar Karlem Lopraisem. Rok 2000 otevřel rozhovor se správcem Valašského království Tomášem Harabišem; pak jsem si popovídal s rožnovským mistrem kovářem Vaškem Kitzbergerem, hokejistou Jurou Dopitou a recesistou, vynálezcem (atd.) Honzou Janíčkem. V roce 2001 pak s novým ředitelem Valašského muzea v přírodě Vítězslavem Koukalem,  „ševcem“, podnikatelem a mecenášem panem Janem Pivečkou a známým sportovním fandou - „valašským vojvodou“ Olinem Kutáčem. V následujícím jubilejním roce 2002, kdy Vyškeřák vycházel výjimečně coby měsíčník, přišly na řadu čtyři dlouhé rozhovory na pokračování, a sice se skladatelem esoterické hudby Radkem Mikulčíkem (známějším pod uměleckým jménem Roland Santé), hudebním skladatelem Petrem Hapkou, vedoucím valmezského Divadla Schod a kulturním pracovníkem Josefem Fabiánem a se spolumajitelem a jednatelem vyhlášené Pálenice Bublík z Poličné - panem Jiřím Bublíkem. Tento dlouhý rozhovor, rozdělený do tří posledních čísel roku 2002, je mj. zajímavý i tím, že se vlastně jedná o podrobný „technologický“ návod či postup, „jak nachystať a vypáliť dobrú slivovicu“... V roce 2003 se Vyškeřák sice vrátil k historicky tradičnímu čtvrtletnímu vydávání, o polovinu však vzrostl počet jeho stránek. Díky tomu už mohou v jednotlivých číslech vycházet najednou celé rozhovory s členy KPVy; už je nemusíme (pravda; až na výjimky) rozdělovat do několika čísel. Vyškeřák tak zůstal stejně plný a „nadupaný“ -především valašským- humorem jako v minulosti. (Znáš ty stránky s dvěma kreslenými a pěti psanými vtipy v jiných časopisech, že?) ...Ale abych se vrátil k těm rozhovorům: V březnovém čísle Vyškeřáka z roku 2003 vyšlo povídání s Markem Nesázalem, šéfem jednoho z nejpěknějších valašských šenků - Hotelu Ogar, a v čísle červnovém najdeš velmi dlouhý a neméně zajímavý rozhovor s básníkem a písničkářem Janem Krylem - bratrem Karla Kryla. Ten se stal (aniž bych to plánoval) jubilejním, třicátým členem Klubu přátel Vyškeřáka. Následovaly rozhovory s výrobcem známé a žádané valašské keramiky Karlem Hauserem a s „valašským Werichem“, „bardem“ a všeumělem Frantou Segradem. V prvním čísle následujícího roku si čtenáři mohli přečíst povídánís rockerem Petrem Zezulkou, lídrem „kultovní“ valašské kapely Ciment. Potom přišel na řadu rozhovor se scénáristou (a svého času mj. poradcem prezidenta Václava Havla a náměstkem někdejšího ministra vnitra Jana Rumla) Jiřím Křižanem - velmi pěkné, poučné (navíc dost zajímavé a veselé) povídání, a koncem léta jsem si (přes Lamanšský průliv a alespoň stručně, holt pomocí e-mailu) „popovídal“ s tehdejším hráčem FC Liverpool a střeleckou hvězdou ME EURO 2004 - českým fotbalovým reprezentantem Milanem Barošem. V posledním čísle roku 2004 pak naši čtenáři nalezli rozhovor s kameramanem (a též fotografem) Josefem Hanušem... V aprílovém čísle Vyškeřáka z roku 2005 vyšel rozhovor s muzikantem, houslistou Lukášem Španihelem, primášem cimbálovky Soláň, takto jakýmsi neoficiálním mluvčím kapely Docuku (nominované na jednu z hudebních cen Anděl 2004), v dovolenkovém pak s hudebním publicistou a moderátorem, dramaturgem a též vedoucím známého valmezského M-klubu Karlem Prokešem. V podzimním čísle vyšel začátek rozhovoru s hudebníkem a písničkářem Tomášem Kočkem; v čísle prosincovém jeho dokončení. Rok 2006 otevírá rozhovor s televizní moderátorkou zpravodajství ČT Lenkou Solanskou. Za tou jsem ani nemusel jezdit do Prahy či do Brna, kde převážně pracuje; pochází ze stejné dědiny jako já, a tak stačilo využít příležitosti, kdy se vrátila do rodného Zubří (do valašské „metlopole“, jak mu říká syn mého kámoše -povídkáře Budíka- podle toho, že se u nás vždycky vyráběly metly - „březové vysavače“) navštívit svou rodinu... (Dokončení rozhovoru vyšlo v červnovém čísle). V podzimním čísle pak najdete úvod rozhovoru se zpěvákem a hudebníkem Petrem Ulrychem; krátké dokončení rozhovoru vyšlo v čísle silvestrovském. V tom si ale můžete přečíst i další rozhovor s úspěšným automobilovým závodním jezdcem Adamem Lackem. Následující je rozhovor s obdivuhodnou valašskou robečkou, paní Vladislavou Hrubešovou, která šije (nejen valašské) kroje a též opravuje ty staré, historické. Loňský rok uzavřelo dvoudílné povídání s Janem Sobkem - kameníkem, jehož kopie sochy Radegasta dnes stojí na Radhošti; v podzimním čísle se začátkem tohoto rozhovoru najdete i celou historii vzniku sochy a všech jejich kopií. V prvních dvou letošních číslech vyšel rozhovor s majiteli a jednateli Cyrilova pekařství (vyrábějícího mj. pravé valašské frgály) Cyrilem Grygarem a jeho dcerou Věrkou Kundrátovou. V „podzimním“ a „silvestrovském“ Vyškeřáku pak najdete povídání se Zdeňkem Šmajstrlou, „králem pohanky“ (jedním z mlynářů, který tuto „královnu zdravé výživy“ zpracovávají klasickým způsobem). V „aprílovém“ Vyškeřáku roku 2009 kvůli objektivním okolnostem rozhovor s další osobností našeho klubu nevyšel; první část (ze dvou) rozhovoru se sběratelem písní a lidovým zpěvákem Aloisem Kubíčkem jsem mohl uveřejnit až v čísle „dovolenkovém“. Poté jsme z objektivních důvodů (kvůli získání volného místa pro historicky první vyškeřáckou FOTO-SOUTĚŽ „Vyškeřák ide do světa...“) vydávání rozhovorů na nějaký čas přerušili. Jestli dobře počítám, KPVy v této chvíli sdružuje už osmačtyřicet osobností. Myslím, že to je docela slušná bilance i v tomto našem snažení...

 

      Otázka, která musela přijít: Kdo bude tím dalším?

      Neprozradím; nech se překvapit. Možná to bude filmař, možná politik, umělec, vědec, historik či sportovec... a třeba někdo úplně jiný. Záleží na tom, kdo bude mít zrovna „díru“ ve svém nabitém programu, a též chuť či ochotu věnovat mi pár minut. Snažím se respektovat soukromí a požadavky těch výjimečných lidí, a přizpůsobit se jim. Za všechna ta léta mne odmítli pouze dva lidé...

 

      Rozhovory s Valachy nedělá (pokud vím) nikdo jiný v republice. Podle čeho si osobnosti vybíráš?

      V první řadě se samozřejmě snažím dodržet podmínku, aby ten oslovený byl skutečně rodem nebo srdcem spjat s Valašskem. Ale stejně jako najdeš dobré lidi i (odpusť mi ten výraz) voly kdekoliv jinde na světě, najdeš je samozřejmě i v ČR a na Valašsku. Některé -díky bulvárnímu tisku a jiným médiím- dnes „populární“ a známé osobnosti, po kterých třeba už zítra neštěkne ani pes, „dělajú machry a hajzly majú na chodbě“; přitom se ale tváří jako ředitelé zeměkoule. „On(a) teď nemá bohužel čas, protože je velmi vytížen(a) svým novým projektem...“, píšou mi jejich manažeři. Ale vedle těchto „super-stars“ je tu naštěstí ještě dost těch „normálních“ Valachů, kteří si na nic nehrají, protože to nepotřebují; mluví za ně jejich práce. A právě tyto lidi se snažím oslovovat... A tak i když samozřejmě vím, že rozhovor s tzv. „V.I.P. - osobností“ by možná zvedl náklad dodnes prodělečného Vyškeřáka, snažím se dávat přednost těm -třeba v této chvíli neznámým či méně známým- lidem, kteří už cosi pro valašskou kulturu a tradici udělali a kteří pro ni něco znamenají; na které se hned tak nezapomene, protože po sobě cosi trvalého zanechali či určitě zanechají. Raději tedy udělám rozhovor třeba s primášem malé valašské cimbálovky či s de facto neznámým výrobcem krpců (těm ten rozhovor mnohdy navíc pomůže), než s někým, kdo má sice v rodném listu valašský původ, ale srdcem -a peněženkou!- je už víc (třeba) v Praze, kde teď žije či pracuje, a na rodný kraj si vzpomene, jen když se potřebuje zviditelnit nebo když ucítí omamnou vůni slivovice... A rád udělám rozhovor i s člověkem, který je Valachem „pouze“ srdcem, i když jím není rodem - třeba se narodil na míle daleko od Valašska... Možná se budeš divit, ale právě povídání s těmito lidmi jsou mnohdy krásnější, upřímnější... a myslím, že čtenářům Vyškeřáka hodně dávají.

 

      To dost dobře nechápu. Proč tomu tak je? 

      Tuším, proč, ale nebudu machrovat, protože se dodneška nepovažuju za bůhvíjakého znalce problematiky, historie, kultury a odkazu valašského regionu. Možná tu svou roli hraje právě ta vzdálenost (a odloučenost) od místa původu jejich předků, či cosi nepopsatelného, co zažili, když Valašsko navštívili... Nicméně (tak to alespoň v této chvíli chápu já): To tzv. „valašství“ je sice samozřejmě dáno jakýmisi historickými kořeny a vývojem, ale aby mohl kterýkoliv člověk na světě nosit visačku „VALACH“, musí vlastnit víc než rodný list o místě narození (či o místě trvalého nebo dokonce přechodného pobytu) „u nás na Valachoch“. A nestačí ani to, že o sobě tvrdí, že má to „valaské srce“, které je jednou ze dvou základních podmínek pozvánky mezi členy KPVy. Divil by ses`, kolik „Valachů“ má místo toho velkého valašského srdce velkou kalkulačku a kolik jich nosí Valašský pas (který si kdesi koupil či který jim kdosi „vychcaně“ -před zraky kamer- věnoval) někde až zcela dole v nadité šrajtofli... Víš, ono je sice pěkné, že „nás Valachů přibývá“, ale nějakým „pasováním na Valacha“ se jím kde-kdo jen tak lehce nestane... Takže: Při výběru dalších valašských osobností přijímaných do našeho „Klubu“ by i nadále mělo rozhodovat ne to, jestli se ony tak cítí a laskavě se uvolí poskytnout čtenářům Vyškeřáka rozhovor, ale zda by jeho čtenáře rozhovor s nimi vůbec zajímal... a zda jim něco přinese. Vyškeřák je dnes (možná se tomu budeš divit) jediným skutečně (na žádném, tím méně na zahraničním kapitálu) nezávislým -a tím pádem jediným svobodným- periodikem na českém trhu, takže si chvalabohu může vybírat a nemusí se ohlížet na to, kdo je právě „in“...

 

      Budou rozhovory vycházet dál… a pravidelně?

      Pokud zrovna nebude třeba sdělit čtenářům něco naléhavého… Samozřejmě se o to budu snažit. Valachů, ať už jsou jimi rodem či srdcem, kteří něco umějí, něco dokázali a mají co říct, je v naší republice i ve světě plno. Některé už bohužel neoslovím; Ludvík Daněk, Emil Zátopek, Jiří Hanzelka… abych jmenoval alespoň některé z těch, kteří nás opustili dřív, než jsem je stačil kontaktovat... 

 

      Co ti ty rozhovory dávají?

      Mně? Snad především čtenářům! Doufám, že hlavně pro ně jsou zajímavé; že si z nich vyberou něco, co se jinde nedozvědí. Pohled na svět očima člověka, který v něm už cosi zažil, který si své zkušenosti nenechává pro sebe a který obohacuje a zpříjemňuje život svým vrstevníkům, je vždy přínosem pro každého z nás. Člověk se má učit od těch, kdož jsou zkušenější, zcestovalejší, nadanější, chytřejší či moudřejší… než ty nebo já…

 

      …Esli sem neodpověďél na fšecky otázky, keré vás zajímajú, omlúvám sa. Snáď negdy příště…

 

                                                                             

Váš